Prázdninové ohýbání stojí za to vidět

S novou dobou přišla i nová forma marketingu. Podnik se přes nepříznivý hospodářský vývoj snaží udržet. „ Z nejhoršího jsme snad venku,“ doufají zaměstnanci. Myšlenku, že by tonetovka  padla, si nechce připustit nikdo, ani vysoce postavení šéfové ani obyčejní dělníci.  Dnešní akciová společnost se snaží držet krok se světovými firmami, alespoň co se marketingu týče.  Dobrým počinem, zdá se, jsou Dny otevřených dveří. Prázdninové ohýbání, vtipně pojmenovaná exkurze, je určená široké veřejnosti. „Exkurse pořádáme každý čtvrtek od jedenácti hodin,  pro velký zájem je  třeba se předem objednat,“ řekl Radmil Tomčík, který nás uvítal v  Thonetově vile. Právě tady, v reprezentačním  sídle firmy, výprava po stopách Michaela Thoneta začíná.

Vilu, na rozdíl od přítomných turistů, znám. Bydlím totiž kousek od ní , a tak mi neušla její rekonstrukce. Z ošuntělého stavení se před dvěma lety vyloupl nádherný zámeček, jak říkají místní. Výstavby rodinného sídla se zakladatel firmy Michael Thonet nedožil. Jeho slavná židle tonetka číslo 14 však přežívá už 150 let. „Jen do roku 1930 se jich vyrobilo na 50 milionů kusů,“ ohromil počtem židlí sestavených z pouhých šesti dílů Radmil Tomčík. Proč měla tonetka takový úspěch? „Thonet ji vyrobil ve správné době, chodilo se do kaváren, kde nesměly tyto židle chybět. Kdo neměl tonetku, nebyl in,“ vysvětlil Tomčík.  Lehká nadčasová židle je oblíbeným kusem nábytku dodnes. V sortimentu Tonu se ale objevují desítky dalších židlí, sedátek, křesel, věšáků, katalog nabízí nepřeberné množství.  „My jsme si už vybrali, kterou chceme koupit,    přijeli jsme se na ni podívat z Bratislavy. Teď po prohlídce ale váhám, nemůžu se rozhodnout,“ obrátila se k manželovi Růžena Kadvanová.

Mimo židle s moderním design vidíme vzácné kusy. „Historickou expozici židlí nám závidí celá Evropa,“ pochlubil se inženýr Tomčík. Mnoho zajímavostí o počátcích, strastech i úspěších fabriky nám pak sděluje v zasedací místnosti  při promítání. Překvapila mě informace, že i pan Thonet měl dluhy, finanční úřad mu dokonce zabavil celé vybavení dílny. To se tehdy asi zapotil, pomyslela jsem si při odchodu z  příjemně klimatizované zasedačky.

Pot nám řine z čel, hned jak vstupujeme do areálu, ochranné pláště nám ani nevnucovali, zato poučení o bezpečnosti nesmí chybět. Já už se tak těším na TO ohýbání! Náš nový průvodce Miroslav Kafka nás ale nejprve pozval na hranolky.  Pro neznalé – nešli jsme do závodní jídelny, ale omrknout přidruženou výrobu. Vysoce ekologická zelená výroba mě osobně až tak nedojímá, na automatické balení briket do igelitů však zírám. Do poslední třísky využité dřevo je tématem hovoru jednoho z návštěvníků - no jo, když se sejdou dřevaři, mají si o čem povídat.

A už je vidím. To jsou ti z tonetovky. Dobrý den, dobrý den – nestačím odpovídat ve výrobní hale na pozdravy. Tolik lidí znám od vidění  a teď vidím, že jejich ruce jsou podepsány na  světové značce. Slyšela jsem, že si dělníci  dělají na židlích, které prošly jejich rukama, znamení. „Ano, označí si je i z důvodu případné reklamace,“ vysvětlil náš druhý průvodce, technolog Kafka.

Z pochopitelných důvodů je na provozovně zakázáno fotit. To mě mrzí, foťákem chci zachytit atmosféru, o průmyslovou  špionáž mi rozhodně nejde. „Že vy to budete opakovat pro velký úspěch ještě jednou?“ narážím na výklad technologa Kafky, který zaniká v rachotu strojů. Situace mi totiž připomíná scénu z filmu Na samotě u lesa, pro velký hluk není nic slyšet. Slova jsou však tady na  ohýbárně zbytečná. Stačí pohled na pořádné chlapy, kteří kroutí horké dřevo do požadovaných tvarů. Tak tohle by měl vidět každý - pomyslím si. Ohnout nebo zlomit, heslo zakladatele Továrny ohýbaného nábytku, praktikují vyvolení pracovníci na vlastní kůži.  Od dob pradědečků se prý na postupu nic nezměnilo, záleží na šikovnosti lidské, to žádná  mašina neumí.

Postupně procházíme všemi etapami výrobního procesu, pozorujeme práci počítačem řízených strojů i dřinu jednotlivých žen i můžu. Nevadí vám, že vás okukujeme při práci? – ptala jsem se jich. „Jsme na to zvyklí, tudy projde delegací…“ usmál se zpocený dělník. V obrovském parnu nás pustili ještě do zkušebny výrobků, kde na nás vykoukla zadnice. Tedy maketa sedací části těla, která je součástí  testovacího zařízení. „Naše židle musí vydržet až dvě stě tisíc cyklů. Testujeme pro srovnání i konkurenční výrobky, některé nesnesou ani dvě stě,“ prozradil u drncajícího stroje Radmil Tomčík. 

Do míst, kde se rodí židle vyvážené do celého světa, se s námi  vydali i sourozenci Sladcí z Loukova. „Jinak nemají  možnost podívat se, kde pracuje jejich maminka,“  řekl tatínek   Adriany a Tadeáše. Po téměř dvouhodinové prohlídce jsem dala za pravdu paní, která sem kvůli podívané vážila cestu ze Slovenska.  „Člověk by řekl obyčejná židle, ale kolik je za tím dřiny… vzpomenu si na Bystřici pod Hostýnem, až na ní  budeme doma sedět,“ zakončila Růžena Kadvanová.