Osudy značek

Na začátku byl Němec Michael Thonet, jehož vášní bylo hledání nových způsobů ohýbání dřeva. Jeho snažení by mohlo vyjít vniveč, nebýt toho, že si zajímavých tvarů jeho nábytku všiml rakouský kancléř kníže Metternich. Právě jeho objednávky umožnily, aby vznikla firma Thonet.

S nevelkou nadsázkou by se dalo říci, že šlo o tehdejší obdobu řetězce Ikea. Výrobky Thonet byly díky jednoduchým postupům mnohem levnější než masivní a přezdobená konkurence klasických tvarů. Přitom ale často vypadaly mnohem lépe, díky důmyslnému zpracování na vzhled mahagonového dřeva stačil i obyčejný buk. Židle, které byly základem sortimentu, dobývaly hlavně kavárny a restaurace. A to nejen v Rakousku-Uhersku, firemní obchody byly i v New Yorku, Paříži, Moskvě a řadě dalších měst.

Stylový nábytek za pakatel Po první světové válce přišel obrat. Ohýbaného nábytku si všimli slavní architekti a téměř přes noc se stala z přehlížené levné židle módní záležitost. Tolstoj, Picasso, Chaplin a desítky dalších osobností přišli českému dřevu na chuť. V té době se firma, co se prestiže týče, dostala na vrchol.

Po druhé světové válce už jí takové štěstí nečekalo. Znárodněný podnik komunisté přejmenovali na TON a udělali z něj hlavně zdroj devizových příjmů. A to i za cenu toho, že na Západě byly židle nabízeny pod cenou. Situaci zkomplikoval i fakt, že v závodě v Bystřici pod Hostýnem začala výstavba nové výrobní haly. Židle vznikaly jedna za druhou, téměř čtyři sta tisíc ročně jich putovalo do Sovětského svazu, o něco méně pak na Západ kvůli dolarům. V Československu šlo ale prakticky výhradně o podpultové zboží.

Po revoluci firma rázem ztratila trhy na Východě, a začala se orientovat na Západ. Najednou ale zákazníkům musela říct, že cenová hladina jejích židlí je někde jinde. „Není lehké vysvětlit, že židle už nestojí 6 dolarů, ale třeba 70 eur,“ říká obchodní ředitel Tonu Milan Dostalík. Podle něj má prodej usnadňovat nově budovaná síť značkových prodejen. V nejbližších měsících mají být otevřeny nové obchody v centrech Berlína a Bělehradu. „Síť se nám vyplácí, je zisková a víme lépe, co lidé chtějí,“ vysvětluje Dostalík s tím, že vlastní obchody budou zatím ve střední a jihovýchodní Evropě. U dvou nejdůležitějších exportních trhů – americkém a japonském – se budou dál spoléhat na tamní partnery.

Robot nemá pro dřevo cit V posledních letech ohrožují Ton i snahy Číňanů o kopie. „Na naše starší židle už patentová ochrana dávno vypršela, technologii ohýbání masivního dřeva ale ještě nezvládají. Ohýbají pouze lamely, které pak slepují, rozdíl je ale znát,“ říká Dostalík. Vzpomíná i na snahu Japonců vyrábět ohýbaný nábytek strojově. V osmdesátých letech se o to pokoušeli, a zjistili jediné – robot nemá pro dřevo cit.

I na „thonetovku“ dopadla současná ekonomická krize. „Před rokem tu pracovali Vietnamci i Mongolové, to jsme volali do agentur, hlavně nám někoho přiveďte, ať to stihneme,“ popisuje Dostalík. Situace se ale změnila. Objednávky klesly o pětinu a firma musela propouštět a redukovat pracovní dobu. Navíc zesílil tlak na cenu, který ještě více nutí dívat se na každou složku nákladů.

„Na druhou stranu ale letos nebyla celozávodní dovolená. V této době si zkrátka nemůžeme dovolit říct, že zboží přijde o dva týdny později,“ říká Dostalík. Teď doufají, že ekonomika ožije a hotely a restaurace se zase pustí do renovací.