Nejslavnější Tonetka číslo 14 se zrodila z bukového dřeva v moravských lesích

Na začátku řady povedených židlí stála dnes už slavná „thonetka“, nesoucí v prvních obchodních katalozích společnosti číslo 14. Byla ve srovnání s tehdejší konkurencí neuvěřitelně lehká (vážila okolo tří kilogramů), levná, dobře se na ní sedělo, a navíc se líbila. První kusy židle číslo 14 byly v továrně v Koryčanech na Moravě vyrobeny v roce 1859. Jen v letech 1860 až 1930 jich bylo po celém světě prodáno více než 50 milionů kusů a vyrábí se dodnes.

 

Když ji Michael Thonet pravděpodobně se svým synem Augustem navrhoval, jeho firma se ocitla na největším z mezníků ve své historii. Byl jím krok od sice sériové, ale stále tradiční manufakturní výroby směrem k výrobě ve velkém, v továrnách. Thonetové nebyli v té době v nábytkářském byznysu žádnými nováčky – ve Vídni byli dobře zavedeni jako výrobci židlí a parket s ohýbanými vzory pro šlechtické paláce nebo pro kavárny. Několik thonetek z této doby se zachovalo například ve vybavení Liechtensteinského paláce.

 

Jejich nábytek už sice byl vyráběn z ohýbaného dřeva (zakladatel dynastie Michael Thonet s touto metodou experimentoval od mládí), z mnoha důvodů se ale pro tovární výrobu zatím nehodil. Tím prvním důvodem byl materiál, který používali. Šlo o dřevěnou dýhu, tedy vrstvy dřeva spojené klihem a potom víceméně ručně ohýbané za pomoci tepla. Byl to sice účinný postup, ale náročný na lidskou práci, a tedy drahý. Navíc Thonety omezoval pouze na místní trh – nábytek z klížených vrstev velmi špatně snášel lodní dopravu, bez níž se přeprava objemnějšího nákladu v tehdejší Evropě neobešla. Mimochodem, překážkou byly do jisté míry i předsudky zákazníků: thonetky ve srovnání s – v té době – obvyklými židlemi působily natolik lehce a vzdušně, že někteří zákazníci neměli dostatečnou důvěru v jejich pevnost. Aby tento předsudek překonali, Thonetové v některých případech připevňovali na spodní stranu sedáku kusy olova.

 

Cestu do světa thonetkám otevřel až nový objev. Byla jím metoda ohýbání masivního dřeva a především návrh strojů, které mohly zastoupit velkou část lidské práce. Michael Thonet na nich vyzkoušel zpracování různých druhů dřeva, aby nakonec zjistil, že nejvhodnější je pro nový způsob ohýbání bukové, v té době nejlevnější dřevo vůbec. Protože v okolí Vídně se s intenzivní těžbou počítat nedalo a doprava dřeva by výrobu zbytečně prodražila, rozhodl se hned nato pro radikální řez. Opustil Vídeň a svou první továrnu postavil v Koryčanech, s jejichž majitelem, hrabětem Wittgensteinem, už měl uzavřenou dlouhodobou smlouvu na těžbu v jeho lesích. Kromě dostatku surovin tu měl po ruce i levnou pracovní sílu a relativně blízko vedla i jedna z prvních moravských železničních tratí.

 

Stavba se slibně rozběhla, problém přísunu surovin byl vyřešen. Zbývalo už jen jediné. Co bude nová továrna vyrábět? Modely židlí, kterými Thonetové prorazili ve Vídni, byly pro tovární výrobu příliš náročné. Michael a Agust Thonetové proto navrhli židli úplně novou, a už na svém prvním modelu určeném pro koryčanskou továrnu ukázali tak absolutní pochopení pro principy tovární výroby, že by se od nich mohli dodnes učit i v IKEA. Především maximálně snížili počet dílů, ze kterých se židle skládá. Je jich pouze šest – tvoří je sedák, zadní nohy a zároveň opěradlo, oblouk opěradla a dvě přední nohy. Židle byla tak jednoduchá, že ji bylo možné transportovat i v demontovaném stavu. Toho také firma využívala – do jedné bedny o rozměrech 1x1 metr krychlový se vešlo celkem 36 židlí číslo 14. Levný nábytek pro každého, jak jej slibovaly filiálky rozvíjející se firmy po celé Evropě i v zámoří, byl na světě.

 

S využitím knihy Jiřího Uhlíře: Thonet. Porýní – Vídeň – Morava

Zdroj: Hospodářské noviny