Michael Thonet, příběh židle č. 14

Geniální řešení bývají jednoduchá. Důkazem toho je i způsob, jakým se Michael Thonet zapsal do dějin. Jak ohnout a nezlomit? Ptal se zřejmě mnohokrát mladičký truhlářský učeň, když se v potu tváře pokoušel zpracovat nepoddajný kus dřeva. Až ho to napadlo: namočit, změkčit, vytvarovat a usušit. A za pár let spatřila světlo světa židle všech židlí zvaná thonetka. Vlastnit ji bylo zejména na počátku 20. století společenskou nutností – sedávali na ní hosté kaváren, návštěvníci veřejných budov a pyšnila se jí i městská smetánka v soukromých budoárech. Židle značky Thonet se stala výrazem moderního životního stylu.

Na startovní čáře

Právě před 210 lety se v německém Boppardu narodil mistru koželuhovi syn, kterého pokřtili Michael. Když se vyučil truhlářem, založil si v rodném městečku svoji vlastní firmu. Bylo mu teprve 23 let, když začal vyrábět nábytek z ohýbaného vrstveného dřeva: židle, křesla, noční stolky, čela lůžek a pohovek. Jeho prvním úspěchem byla tzv. boppardská ohýbaná židle. Ovšem klih, který potřeboval pro tento způsob výroby, musel dovážet z místního mlýna. V roce 1837 proto zmíněnou varnu klihu koupil, čímž získal určitou nezávislost, a udělal tak první krok na své cestě k fungujícímu podniku mezinárodního věhlasu.

Michael postupoval obezřetně: nejprve práce a pak osobní život. Rok po založení vlastní firmy se oženil s Annou Grahs. Během společného života spolu měli třináct dětí. Neděsme se – tehdy to nebyl počet nijak ohromující. Navíc dva z jejich sedmi synů, stejně jako šest dcer, zemřeli v dětském věku.

Hod z Eiffelovky

Způsob, jakým mladý Thonet začal pracovat se dřevem byl naprosto převratný – nábytkové díly nevyřezával z masivního dřeva, jak to bylo dosud zvykem, ale vytvářel je ze svazku dýh, které nejprve povařil v tekutém klihu a po vytažení z lázně ohnul podle předem připravené formy. Výsledkem byl pružnější, pevnější, lehčí a navíc méně nákladný výrobek. Aby ambiciózní tvůrce kvalitu svých židlí dokázal, svého času je dokonce házel z Eiffelovky věže. Ohýbat dřevo v páře či horké lázni uměli lidé už daleko dřive, ale ohnout ho trvale se poprvé podařilo až Thonetovi. Jeho patentový objev brzy našel uplatnění i v jiných oborech: podle návodu německého nábytkáře se začala vyrábět dřevěná kola, pérování kočárů, schodiště i části lodí.

K císaři a na dno

Roku 1841 Thonetova práce naprosto okouzlila rakouského kancléře Metternicha a ten se rozhodl dát dosud neznámému truhláři šanci. Pozval jej i s jeho výrobky k sobě na zámek Johannisberg a slíbil mu podporu. Následující rok už Thonetovy židle obdivovali na císařském dvoře ve Vídni a rakouské privilegium „ohýbat veškeré i nejkřehčí druhy dřeva chemicko-mechanickým způsobem v libovolných tvarech a zakřiveních“ bylo zajištěno.

Osud však dopřál Michaelovi několik trpkých zkušeností. Jeho Boppardský podnik se ocitl ve finanční krizi a musel se odstěhovat i s rodinou do Vídně a se svými syny pracoval pro výrobce parket Carla Leistlera.

Ohnutý zázrak a cesta ke zlatu

V třiapadesáti se Thonet znovu postavil na svoje vlastní nohy a roku 1850 vyrobil z bukového dřeva židli vzor č. 1. V roce 1853 nechal firmu přepsat na svých pět synů a vznikla značka Gebrüder Thonet. Úspěch židlí na světových výstavách jej motivoval k technologickým zlepšením a rok na to si otevřel vlastní fabriku v Koryčanech na Moravě. Slavná kavárenská židle číslo 14 se narodila v roce 1859 – lehká, pevná, elegantní, s ladnými tvary. Do roku 1930 se jí prodalo asi padesát milionů kusů. To se projevilo ve stavbě nové továrny v Bystřici pod Hostýnem, kam přesídlil se svým synem Augustem. Velkým plusem zde byly rozsáhlé bukové lesy a s jejich majitelem Ernestem, svobodným pánem z Loudonu si dodávky na několik let dopředu zabezpečit smlouvou. Michael Thonet zemřel šest let potom, co opustil ředitelské křeslo, v roce 1871.

Synovi Franzovi se dařilo a rozšířil sortiment o dětský nábytek, židle pro kuřáky, otáčecí křesla, stoly, sedací soupravy a i o takové speciality, jakou byla lovecká hůl se sedátkem. Počátkem 70. let už měla firma prodejny po celém světě. V největším rozkvětu však roku 1873 postihl továrnu požár, který zničil veškeré výrobní zařízení i byty Augusta a Jakoba. Ještě tentýž rok byl znovu zahájen provoz díky schopnosti rodu Thonetů vstávat z popela a k tomu ještě přistavěn nový tovární trakt.

Za tři roky se ovšem ohnivý scénář zopakoval podruhé a rekonstrukce pozastavila výrobu. Po všech požárních eskapádách procházela firma ke konci 90. let klidným a úspěšný obdobím. Podnik se těšil doslova „královské“ přízni – u běžných zákazníků i u dvora. Jenom Bystřici bylo týdně vyrobeno osm tisíc kusů nábytku ve 1207 vzorech.

Nevyhnutelný konec

Viktor Thonet nastoupil na pomyslný tovární trůn v roce 1906 a byl šéfem posledním. Po první světové válce se už nepodařilo vzkřísit provoz a tak se firma spojila se společností Kohn a Mundus. Viktor roku 1922 odešel na svůj statek v Dolním Rakousku. Podruhé světové válce (během níž se v Bystřici a Koryčanech vyráběla dřevěná křídla) byl ustaven národní podnik Thonet. V padesátých letech byl přejmenován na TON a dnes je v soukromých rukou. Potomci Thonetů se přesunuli zpět do Frankenbergu, kde si vybudovali novou firmu.